Počáteční výtvarné vzdělávání většiny z nás je spojeno se zahájením školní docházky. To však ne vždy kráčelo (kráčí) cestou svobodného rozvíjení výtvarné individuality a pěstování tvořivého myšlení. Zejména střední a starší generace lidí prošla výukou výtvarné výchovy, v níž se často stavělo na technické (řemeslné) stránce, tzn. v podstatě na manuální zručnosti a pečlivosti. Zadaný úkol nezřídka spočíval v hromadném napodobování či obkreslování vzorů a postupů ruční lidové umělecké výroby (vzpomeňme na šablony továrních komínů, čepic, velikonočních kraslic nebo na bramborová tiskátka či sněhuláky z vaty) nebo zobrazování - a mnohdy bezduchém kopírování - reality, bez šance na vlastní osobní názor či vkus. Své vykonalo také necitlivé hodnocení a nevhodný přístup k dokončené práci, zvláště přesahovala-li pevně sevřený rámec zadání a představy pedagoga.

Výsledkem výše popsaných výukových postupů byl (je) v mnohém případě prožitek neúspěchu a z něj pramenící pocit neschopnosti a následně nechuť (strach) se jakkoli výtvarně vyjadřovat.

Ne každý se samozřejmě věnuje nebo hodlá věnovat tvůrčí umělecké činnosti ve svém profesním životě, ale je jisté a ověřené, že vlastní tvorba (a nejen výtvarná) přináší duševní uvolnění, zážitek seberealizace a dovede nesmírně obohatit lidský život.

Cesta ke zlepšení výtvarných schopností - zvláště po mnohaleté „přestávce“ - není snadná. Může vést např. přes poctivý řemeslný výcvik v některém z odborných kurzů pro dospělé. Jde však určitě o záležitost dlouhodobou, při níž bude třeba překonat zejména fázi počátečních nezdarů a oprav.

Jiný způsob, vedoucí k témuž cíli o něco dříve a hlavně příjemněji, nabízí ŠKOLA TVOŘIVÉHO MYŠLENÍ prostřednictvím metodiky, která schopnost výtvarného vyjadřování rozvíjí OBRÁCENĚ, tj. místo od řemesla k nápadům („od ruky k hlavě“) OD TVOŘIVÉHO MYŠLENÍ K ŘEMESLU („od hlavy k ruce“).